Já a PlayStation

Je to "ten PlayStation", "ta PlayStation" nebo "to PlayStation"? Pro mě byla PlayStation vždy vlastní podstatné jméno ženského rodu. Protože PlayStation není jen tak nějaká věc!


PSone a 3 dualshocky z nichž ani jeden pořádně nefunguje

Ještě před tím velkolepým dnem když jsem poprvé držel PlayStation v rukou jsem byl dlouhou dobu závislý na pirátských NES hrách od asijských dealerů ... tedy trhovců. Měl jsem ten čínský křáp distribuován do Ruska znám jako Dendy (nelegální klon Nintendo Entertainment System). K tomu jsem měl světelnou pistoli a pirátské cartridge s hrami. 1 cartridge za 200 korun, přičemž pochybuji, že ty pirátské šmejdy měli vůbec hodnotu alespoň 20 korun. Kdo měl tehdy ale vědět, že vlastně kupuje nelegální zboží za přemrštěné ceny? Vždyť ti asiaté byli tak zlatí s tou jejich lámanou češtinou...


Nelegální klon NES


16-bitová technologie a Sega? Ale kdepak! Čínský fake!


Sem se strkali takové žluté oloupané cartridge s čínskými nápisy

Jednou jsem na Slovenské televizi narazil na program zvaný Maxihra. Střídavě to moderovali Andrej Bičan a Didiana Dianová (také Danica Jurčová a Lucia Šipošová, avšak na ty si nějak extra nevzpomínám). Pamatujete se? "Bendy micuš, startuj cicuš!" Lidé, zejména však děti, tam mohli zavolat a přes telefon hrát playstation hru Crash Bandicoot. Používaly se k tomu tlačítka na pevné lince - číslice 1 a 2 na pohyb do stran a 9 pro skákání. Pohyb vpřed obstarával někdo ve studiu - to byl malý bůh, který řídil i jiné funkce a někdy nechal hráče úmyslně padnout do propasti když se blížil konec relace. Hlavní cenou pro vítěze byla PlayStation. Na její získání bylo třeba pokořit určený level a následně i nějakého bosse. Jen pár lidem se to za tu dlouhou dobu co jsem to sledoval podařilo. I ti největší lůzři ale nikdy neobešly naprázdno a vyhráli minimálně nějakého plyšáka. Každý pracovní den tuším od 16:30 do 17:00 jsem se na to lačně díval. Pořád a pořád, už jsem všechny ty levely znal nazpaměť.



Jednoho listopadového dne jsem vyfasoval svou vlastní PSone (tu novější sexy zaoblenou verzi, ne tu starou hranatou). První seznámení nedopadlo dobře. Všechno bylo zapojeno do televizoru, mašina byla v elektrické síti, ale obraz žádný. Ta japonská svině! Byl jsem tehdy v šoku. Jen jsem tak chodil nahoru-dolů po venku se zvlhlýma očima, ale už brzo se došlo na chybu. Kabel z televizoru nebyl dostatečně silně zasunutý do PlayStation. Poučení? Třeba zasouvat až na doraz. Ve všem.


PlayStation AV (composite video/stereo audio) cable

První hru jsem měl Crash Bandicoot 1, platinovou edici. Po čase ještě i Crash Bandicoot 3. V té době jsem dostal i svůj první PlayStation magazín, bylo to číslo 32 a zjistil jsem, že PlayStation to není jen Crash Bandicoot, ale i plno dalších úžasných a lepších her, které jsem si navíc díky demoverzím z časopisu mohl před koupí vyzkoušet. Například velmi rychle jsem si díky demu oblíbil Medievil 2. Díky Playstation magazínu jsem plně ocenil sílu PlayStation. K zmiňované hře byla zdarma přibalena i demoverze hry C-12 Final Resistance. Medievil 2 byla skvělá hra, která mě naučila akceptovat nekrofilii a milovat Londýn viktoriánského období.


Černý humor a variabilní zábavné levely - Medievil II

PlayStation zasáhla všechny. I rodiče, kteří si na ní pouštěli první CDčka - Beatles a tak podobně. PlayStation jako velká neznámá ale vytvořila i plno falešných dogmat. "PlayStation ničí televizor, proto jak píší si třeba dávat po každé hodině 15 minut přestávku." Nebo: "PlayStation kazí zrak" a mé oblíbené "Nejezdi v té hře v protisměru, pokazí se to." Ano, to byly časy. Čistý fanatismus způsobil až Syphon Filter 2. Tuto hru jsem hrál pořád, donekonečna, ty hodiny by se daly počítat i na tisíce. Metal Gear Solid byl zas první hrou při níž jsem se vykašlal na "povinné" 15 minutové přestávky a smažil to 4 hodiny v kuse. Následně jsem zjistil, že ty zdravotní upozornění "nehrajte bez přestávky déle než hodinu" jsou jen pojistka pro Sony aby jich nežalovali nějací labilní epileptici a hysteričtí rodiče. Největší omyl jakého jsem se dopustil bylo když jsem koupil Duke Nukem Land of the Babes. Ošklivé, strašné, nehratelné, blbost na kvadrát. Ať byl Duke na PC jakkoli uctíván, na PlayStation byly tyto hry sračka. Menším zklamáním byla i hra Demolition Racer. Pár aut, pár tratí, dost rychle mě to omrzelo. Co mě však nikdy neomrzelo byla "hra" nebo spíše program Music 2000 - music creation for PlayStation! Složil jsem pár fakt našlapanejch vypalovaček, které mám ještě dodnes uloženy na 2MB memory kartě. PlayStation ovlivnila můj život, protože díky ní jsem byl většinu času zavřený uvnitř a sral na svět. Nebyla to jen tak nějaká konzole. Byly to dveře do světa kde je vše barevné, kde kladný hrdina vždy zvítězí (ano, při hře GTA 2 o tom můžeme polemizovat) a kde je možný všechno. Neměl jsem mnoho her, jen 10, ale všechno to byly originálky. Myslel jsem, že vydržím s PlayStation až do konce světa. Jednou ale přišel ten strašný den. U kamaráda jsem si na počítači vyzkoušel Maxe Payna a byl jsem ohromen. Pak jsem přišel domů a tam jsem měl ty super, ale už x-krát projeté hry. Nové už na PS1 nevycházeli. Chtělo to změnu. Dlouho byla v sázce i PS2, ale nakonec zvítězil počítač.



Zde je vše co mám v originálním vyhotovení. Vlastně Crash Bandicoot 1 je už nenávratně pryč. Nezachránil jsem ho! Ale ostatní hry jsou plně funkční a v úžasně zachovalém stavu, žádné škrábance a mastné fleky, to nesnáším. Někteří lidé nad svými CDčka asi i žerou, ale já jsem se k těmto hrám vždy choval jako ke klenotům!